18.12.
Můj mozek mě nenávidí. Řve na mě jen za to, že tohle teď píšu. Neustále křičí. Ne vždy ho vědomě slyším, ale vím že křičí.
Vše už zní na hovno. Mám svůj cyklus tak deseti písniček, které se mi líbí. Už nemám energii hledat nové věci, rád poslouchám to co znám a co mi dává smysl. Je to jediná pauza od reality a od mého mozku který na mě neustále řve. Sem tam na mě řve i za to, že neposlouchám nové věci. Je to už snad to jediné co mi dává smysl.
Nejsem opravdový hudebník, jen nějaký technicky zdatný vetřelec. Nikdy jsem tomu nerozuměl a obávám se, že nikdy ani rozumět nebudu. Mám pocit jakoby mi chyběl jeden prostřední puclík, ten co spojuje všechny ostatní. Jako kdyby mi prostě chybělo něco klíčového z čeho ostatní čerpají. Anebo jsem prostě dement. Upřímně nevím a už se mi nechce hledat odpověď. Nemá smysl hledat odpověď.
Nikdy jsem nenašel lásku. Své "vztahy" dokážu spočítat na jedné ruce a všechny trvali tak měsíc max. Byl jsem zamilovaný jen jednou, a to dva roky do člověka, který mě nikdy nikdy nemohl milovat zpátky.
Cítím obecné zhnusení pro všechny kolem mě. Nevím proč, nevím čím to je. Jediné co vím je, že to není protože bych byl lepší než ostatní. To kdyby byla pravda, tak se možná dožiju kulatin. Moje máma, I když je super máma, je velmi iritující člověk, kolem kterého nechci nikdy být moc dlouho. Kolem táty a Míši už pomalu nedokážu být, vždycky kouří a to mě snad sere ze všeho úplně nejvíc. Ještě k tomu to dělají kolem Tádi, jeden z mála lidí ke kterému mám většinově pozitivní pocity a pomalinku ho jen tak ze srandy zabíjí protože prostě musí mít svůj nikotínek. Spolužákům, ať už na gymplu či konzervě, jsem nikdy úplně nerozuměl. Vždycky tam byla nastavena tlustá bariéra, kterou jsem nevěděl jak zbořit. Vše to bylo falešné, vzájemné úsměvy neznamenající vůbec nic.
Nedokážu se bavit s lidmi, vždycky jsem měl obří strach ze zapojování se do konverzací. Ať už kolika-kolový vůz, vždycky jsem byl navíc. Páté kolo u vozu, čtvrté u tříkolky, třetí u koloběžky... nikam nezapadám. Dlouho jsem snil o přestěhování se někam do boudy. Někam kde jsem úplně sám a živím se vlastními vypěstovanými potravinami, kompletní nezávislost od ostatních lidí. Fantazie přívětivá, ale chybná v jádru. Člověk je sociální živočich a nedokáže být sám. Když jsem hrál, tak na mě mozek neřval. Respektive řval, jen jsem ho utlumil. Tak jsem prostě hrál, nedal jsem mu šanci. Jakmile jsem přestal hrát, nechtěl jsem být naživu, a tak jsem hrál dál. Teď jsem na delší dobu přestal hrát. Už nemám energii hrát dál.
Sere mě svět. Politika, ničení planety, moderní člověk... kdybych se o tom všem měl rozpovídat, tak bych sem přidal dalších deset stránek, a proto se radši odmlčím. Zkráceně, pokud se v blízké budoucnosti nezabiju sám, tak to prostě udělá někdo jiný, ať už přímo nebo pasivními účinky zabíjení planety.
Nechci se dožít budoucnosti, kde vůbec nejde rozpoznat ai od reality, kde nikdo nic nevlastní a vše řídí gigantické firmy. Nikdy jsem neměl šanci. Byl bych na sebe pyšný kdybych se odstěhoval ve svých třicítkách, a tak dlouho už se svými rodiči fakt nevydržím. Naše generace je beznadějná, odevzdaná neustálé konzumaci zbytečných médií a zahlcování mozku jakoukoliv návykovou látkou co nám přijde pod nos. Byl jsem jeden z nich.
Někteří toto budou vnímat jako zbytečnou smrt. Proč se zabíjet pokud mám vlastně supr život a mám vše co chci? Mám svoji vlastní zkušebnu, jsem na konzervatoři a na studenta hraji poměrně často kšefty. Měl bych být vděčný za vše co snad mám ne? Já vděčný jsem. I když jsem to nikdy neuměl úplně vyjádřit a byl jsem označen jako nevděčný sobec, tak jsem za vše moc vděčný. Nikdy mě to ale nenaplnilo, nic z toho mi nepřineslo dlouhodobou radost. Tohle je nejsobečtější věc, kterou kdy udělám a vím že mou smrtí to pro všechny ostatní nekončí stejně jako pro mě. Už je mi to ale jedno. Svou vděčnost dlužím mnoha lidem, svůj život nikomu.
Vše co jsem tu vygrcal na obrazovku by se prostě dalo popsat jako "bitching" (snažil jsem se to celé udržet v češtině, ale nenapadá mě lepší pojem). Prostě bitching. Stěžování si na každý negativní aspekt mého života. A ten kdo to tak shrne se upřímně nemýlí. Nikdy jsem si nemohl nikomu pořádně postěžovat, takže mi to prosím promiňte. Dovolím si aspoň vylít své pocity zde, protože jindy už příležitost mít nebudu.
Za mnou teď zpívají na Vánočních schodech. Zní to krásně, všichni tleskají a smějí se, ale nic necítím. Proč tomu tak je? Nejradši bych cítil i hluboký smutek, to by aspoň bylo něco. Místo toho nic, prostě existuju. Asi jsem už odevzdaný osudu a vím že nemá smysl cítit něco pozitivního vzhledem k tomu co mě čeká. Nesnáším svátky, nejradši bych se odpráskl hned teď.
Už nemám energii se usmívat. Spolužáci se na mě dívají s Vánoční náladou a už nemám sílu oplatit úsměv. Musí si myslet že jsem strašnej čůrák. "Kryštof se povyšuje nad Vánoční aktivity a radši čumí do telefonu, klasika. Snad se brzo zabije." Ještě neví že mám pro ně dobré zprávy.
Právě jsem zjistil, že nesplním absenci z češtiny a možná i více předmětů. Vše stojí za hovno. Musím využít všechen sílu vůle abych vůbec hýbal s končetinami. Dávám tomu čas do Silvestra, ale úplně to nevidím.
Mám momentálně podobné pocity jako Randy Stair. Rád jsem poslouchal krimi youtube video-essaye. Nejsem maniak, který si chce vzít co nejvíc lidí s sebou jako on, tak malicherný nejsem. Soucítím s tím, že si nedokázal představit, že se dožije svých třicítek. Mám podobné pocity ze svých dvacítek. Nedokážu si to představit, je to jakoby mé dvacítky byla nějaká kosmická anomálie v našem vesmíru, která se za žádných okolností nemůže stát a pokud ano, tak bude zle. Je to dost iracionální myšlenka ale jinak se mi to nedaří vyjádřit.
Právě jsem viděl video borca, který si kompletně odstřelil obličej brokovnicí a přežil. Poprvé co jsem za dnešek něco cítil a chce se mi zvracet. Poznámka pro sebe: hlavně miř na mozek vole.
Místo cvičení jsem teď 2 hoďky byl s klukama ze sklepa. Byla docela i sranda, pokecali jsme, nasmáli jsme se. Ale najednou si prostě připadám jak čůrák. Přišli debilové a zkazili celou atmosféru. Najednou jsem zas nasraný a nesnáším vše ve svém okolí. Kokoti udělají talentovky a najednou si myslí že to tam vlastní a můžou si tam házet petardy a dělat cokoliv se jim zachce. Já aspoň dřel jak kůň můj první rok na téhle zasrané škole. Ta drzost je pro mě úplně nespolknutelná. Ani na nějakou tu depku se vymluvit nemůžou, jsou to prostě tupá odporná deprimovaná hovada. Měli je vyrazit v prvním pololetí prváku. Některé tam mám i rád. Ostatní doufám že chcípnou taky a přestanou smradit sklep těma zasranýma vapama. Je mi úplně zle z těchto lidí.
Tohle mělo sloužit jako vzkaz ale najednou mám nějak chuť psát deník. Nevím co na tom sebevrahy tak přitahuje, ale asi to není častá věc pro nic za nic. Je to velmi srabský způsob jak sdělit svému okolí své pravé pocity, smrt je opravdu jediná cesta k nefiltrovanému vyjádření bez jakýchkoliv následků. Kdybych měl koule tak jim to řeknu do ksichtu, stejně nemám co ztratit.
Nechci si znepříjemňovat mé poslední dny na konfliktech. Nestojí mi to za to.
19.12.
Chtěl jsem se dnes ráno zabít o něco míň a obecně na to zas tolik nemyslel. Ale nějak se mi to zas vrátilo. Možná že když mám v ten den koncert tak má o něco víc smysl vstát z postele. Nevystřelil jsem z ní sice ale bylo o něco málo lehčí se postavit na nohy. Vidím v buse krásné chlapy zleva zprava. Je mi do breku jak malé holce, a to nejenom protože vím že jsem nikdy neměl šanci, ale protože už nikdy mít šanci nebudu. Je to snad jediné čeho opravdu lituji že jsem nestihl. Dnes to bude naposledy co mám nějakou hudební povinnost, koncert v Olomouci. Nevím jestli se těším, už jsem docela pozapomněl jaké je to na něco se těšit, ale asi cítím něco na ten způsob. Taky je to vlastně můj poslední den na konzervě. Honza si tam drnká koledy na klavír, mám chuť mu dát přes hubu. Nedělá ani nic špatného a nic mi osobně nezpůsobil, jen už chci zoufale zapomenout na to že jsou Vánoce. Moc mi to tu chybět nebude. Nemám tu moc supr vzpomínek. Všechny mé dny zde byli stráveny cvičením, tím pádem se všechny tak nějak mísí dohromady v mé hlavě. Bude mi možná chybět klasický bubínek se Švecem. To bylo jediné co mě včera i dostalo trochu do nálady. Možná kdybych si někdy dokázal zahrát pořádný kšeft na klasický bubínek tak tento svět opustím o něco smířenější s osudem. Na to už je bohužel pozdě. Nemám energii to odkládat a zas tak podstatná motivace na přežívání to není. Seru na to.
Hrajou i v kulturkách. No to si děláš prdel. Těším se na nekonečné ticho. Štědrý den bude fakt peklo, možná se zabiju dřív jen ať se mu vyhnu, akorát nevím kdy jak a kde. Něco vymyslím.
Poslední konverzace s někým normálním z bicího oddělení. Bobi je takový mladý nadšenec a přeju mu to. Snad z něj něco bude. Proč tam nemohlo studovat více takových lidí. Navíc byl jediný krom mamky (i když ta se mě ptá jestli jsem v pohodě neustále takže jsem se ani moc nedivil), kdo si všiml že jsem nějaký zamlklejší než obvykle.
Doufám že neexistuje nějaký posmrtní život. Vím hluboko dole že neexistuje, jelikož je to jen věc co si vymysleli pralidé aby si racionalizovali a usměrnili strach ze smrti, ale stejně je tam ta nejistota. Představuje se mi lehčeji stav absolutní neexistence než létat ve vzduchu jako nějaký duch a setkat se s následky mého rozhodnutí.
I přestože to za nedlouho bude úplně jedno tak mě furt deptá myšlenka nesplnění absence. Proč?? Proč mám tam nahoře tak strašně vymeteno, že i ve stavu kompletního odevzdání se strachuju o nějaké zasrané absence ve škole? Nedává to smysl. Je fakt supr že si moje tupá hlava najde něco o čem na mě řvát i pár dní před smrtí. Výborně hlavo, dobrá práce. Proč mě školský systém trestá za můj mentální stav? Je to upřímně k smíchu ale i v mém sebevražedném deníku je mi trapné se na to vymlouvat. Proč se deprese trestá?? I kdybych teď zašel ke třídní a ukázal jí těchto 14 stránek tak nepoleví, protože toho opravdu nemám na talíři dost že jo.
Strachuje mě nejvíc to, že se budou za mou smrt rodiče vinit. Udělali co mohli, I když jsem ve svých posledních dnech dost polevil, tak jsem byl zkrátka až moc dobrý ve přetvařování.
Někde to vypsat musím tak doufám že si této sekce všimnou zavčas. Nechci pohřeb, chci být zapomenut jako prd ve větru. Mé tělo spalte a pokračujte v běžném životě. Jediné mé požadavky ohledně osobních věcí jsou:
1. Bicí věnovat škole. Nevím jestli něco takového jde ale nějak to prosím vymyslete. Pokud ne na konzervu tak na Láďovu ZUŠ ve Velkých Opatovicích nebo někam, je mi to docela fuk. Prodejte je jen v případě že finance nebudou ideální, I když to by moje absence snad měla vyvážit. Paličky určitě věnovat někde nějaké ZUŠ, někde kde to děti využijou.
2. S elektronikou a v podstatě vším krom bicích si dělejte co chcete, KROM POČÍTAČE. Ten buď prodejte nebo dejte někomu nebo sešrotujte, ale v žádném případě ho nedávejte Táďovi, leda v dospělosti jako pracovní počítač. Nechci aby strávil většinu svého života u obrazovky jako já. Vím že on ani není ten typ co by do toho takto spadl, ale lepší je to vůbec neriskovat ne? Pokud mu ho dáte tak vás budu strašit, nezajímá mě jestli není posmrtný život, já si nějaký způsob najdu.
Nejvíc líto hned po rodině je mi kapely. Nejen že jim kazím koncerty kde konečně měl být Tomísek ale ještě k tomu budou zas bez bubeníka. Pokud si tohle čtou tak je mi to moc líto a omlouvám se kluci, jen jsem dělal to co bylo zapotřebí. Jste šikovní, určitě si najdete někoho lepšího.
Tak Vánoční Olomouční koncert byl úspěch, dokonce i super energie mezi kolegy. Docela mi to zvedlo náladu, což je fajn. Nějak mě to ale nebudí nějakou hluboko skrytou chuť žít. Jakmile člověk unikne fanfáře a potlesku of nadšeného publika, hned zpátky do depresivní reality kde jsem neschopný se bavit s kolegy ve svém okolí a dokážu myslet na to jak jsem sám. Někdo by to popsal jako excesivní sebelítost a možná vlastně není daleko od pravdy. Proč si s nimi prostě nezajdu povídat místo toho abych si tady psal digitální deník jako kompletní debil. Většinou když se snažím zapojit tak ani nevím čím, většinou už je nastoleno osobní téma, ke kterému já ani nemám co dodat. I když je to něco o čem i vím, tak mě nikdo neposlouchá když se snažím zapojit. K čemu by to vlastně bylo. Pokud opravdu spáchám to co spáchat plánuji, tak už tyto lidi nikdy znovu neuvidím.
Napsala mi stará spolužačka, že prý jestli někam na kafe a pokec. Jestli chuděra čeká rande, tak mám pro ní špatné zprávy. Každopádně termín je na silvestra, tak proč ne že jo.
Baví se, smějou se. Prosím ať už jsem doma. Prosím ať už jsem doma. Prosím ať už jsem doma.
Ty úsměvy které jsem dnes sdílel nebyly falešné. Nevzbuzují ve mne ale naději, protože pár odlehčených příjemných chvílí nenaplní tu obří díru prázdna. Je mi v tuto chvíli líto Radima. Čistá duše a zlatý srdce a dnes jsem se s ním smál a hodoval. Jiné to ale ovlivní víc. Upřímně doufám že nějakou morbidní náhodou či nehodou umře do Silvestra umře děda Jarda. Nepřeji mu smrt, za jakýchkoliv jiných okolností bych mu přál dlouhý život se zdravou myslí i duší. Smrti vnuka by se ale neměl dožít nikdo, a Jardu ze všech mích prarodičů chci opravdu ranit co nejmíň. Kéžby se šlo prostě smáznout z povrchu zemského a všechen vzpomínky, které na mě lidi mají. Kdyby takové magické tlačítko existovalo, tak ho zmáčknu hned.
23.12.
Připadám si velmi rozpůleně. Jedna polovička je přesvědčená, že pro mě už v tomto světě nic není. Druhá má nějakou naději. Měl jsem hezký a dlouhý pokec s ex spolužačkou, se kterou jsem se vlastně ani pořádně neznal, to mi docela zvedlo náladu. Díval jsem se na stará videa jak hraju a vzpomínal na komplimenty co jsem dostal od blízkých. Tam to ale tak nějak končí. Připadám si absolutně dutý. Absolutní prázdnota uvnitř mého těla. I když mě stará videa toho jak hraju malinko nadchli, nijak mi to nepřineslo radost. Připadám si jako v limbu. Žil jsem teď 3 dny v dopaminovém limbu. Porno, junk food, video hry... je to už jediné co mě udržuje při životě. Musím mít furt něco puštěné v pozadí, jen abych nemusel myslet. Když myslím tak to nikdy nejsou pozitivní věci. V nejlepším případě jsou to neutrální myšlenky, jako např. co musím dnes udělat a triviální činnosti, při nejhorším řvaní a sebevražedné myšlenky. Kdybych se neustále neodreagovával píčovinama, tak už mám dávno podřezané tepny nad vanou.
Napsal mi spolužák, že bude v lednu po prázdninách jam session na konzervě. Závidím jim to, jak komunikují s lidmi. Nastolení nějakého kontaktu s druhým člověkem, domluvení něčeho takového. Vše je mi to kompletně mimozemské. Jsem ztracený a bloudím, nevím ani co hledám. Vím že zašantročený doma to nenajdu. Nevím ani ale kde kdy co hledat a jestli si to můžu vůbec dovolit. Bicí jsou jediné co mám. Nemůžu je prostě opustit, nic jiného neumím. Ani nevím jestli je chci opustit, pořád mě vlastně baví.
Okno vypadá lákavěji než kdy dřív. Naštěstí pro mě nemám energii vstát z postele.
5.1.
Měl jsem se zabít na silvestra jak jsem původně plánoval. Jen jsem odkládal nevyhnutelné. Žiju v izolaci. Jsem neustále nasraný a nic mě nebaví, každou noc prostě doufám, že se magicky neprobudím. Jen jsem pokračoval v nekončící konzumaci, aby na mě mozek neřval. Už toho všeho mám dost. Pokud dnes nebude můj poslední den na této planetě, tak se jen nadále poddávám otřesné existenci.
Byl jsem na soustředku s kapelou. Mají velké ambice a opravdu jim to nechci nějak odepírat. Bohužel už nechci žít ani o den víc. Zkazím jim tyto dva koncerty, snad se z toho vyhrabou. Najdou si někoho stokrát lepšího, tím jsem si na 100% jistý. Je těžké si udržet masku když je s někým člověk 2 dny v kuse. Dokázal jsem myšlenky na první den potlačit, v ten druhý už to nešlo. Omlouvám se, že jsem pak už sral strukturu songů kluci. Je těžké se na to soustředit, když má prvotní myšlenka je, že nechci být naživu.
Je to tu. Sedím v lese někde v prdeli nový nůž v ruce. Chtěl jsem se zastřelit, ale to je moc komplikované. Proč shánět zbraň když se dá nůž koupit v jakémkoliv obchodě. Nemohl jsem se s nikým pořádně rozloučit. To by samozřejmě způsobilo dost velké podezření. Pro policii či jakékoliv jiné organizace nebo noviny či co: mí rodiče nebyli násilní a nijak mě nezanedbávali, toto není jejich chyba. Je to moje rozhodnutí, které jsem udělal jako dospělí člověk.
Před vyražením na soustředko jsem neměl čas umít nádobí a po návratu pochopitelně dostal menšího zprda. Táta mi řekl "ty myslíš jenom na sebe". Chtěl jsem mu na to něco říct, ale neměl jsem energii ani dobrý protiargument. Má totiž pravdu, jen ne tím způsobem co si myslí. Co bych za to dal, abych mohl myslet na ostatní. Aby mě můj mozek jen na chvíli nesekýroval. Aby mi každý den nevyjmenovával vše co neumím, všechny píčoviny které jsem kdy udělal a v čem jsou všichni ostatní milionkrát lepší jako já.
Pravda je že jsem hrozný, zlostný, nepřátelský člověk s hlavou plnou nenávisti. Prosím spalte mé tělo a co nejlíp pokračujte se svými životy beze mne. Já už nemůžu nadále žít. Umřu stejně jako bych s největší pravděpodobností umřel za pár let. Nasraný, zhnusen okolním světem a sám.
Omlouvám se za všechno